Spojené státy korejské

Zdroj: Andrej Bán, Reflex 08/2007

Během dvou let by měla sjet z výrobních linek automobilky HYUNDAI u Nošovic první vozidla. Sesterská KIA vyrábí na Slovensku už dnes. Mezi Ostravou a Žilinou tak vzniká nový stát. Co pánové Mečiar s Klausem kdysi rozdělili, to zase hoši ze Soulu spojí, svaří a smontují. I Ferdinand Peroutka by se divil, jak je dnes budování státu snadné a efektivní.

Opožděnému naplnění chaplinovské metafory o moderní době jako montážní hale už nic nestojí v cestě. Světové prvenství v produkci aut na hlavu obyvatele má však jednu vadu krásy. Těch hlav přece jenom je mnohem víc než vyrobených aut, jichž má být odhadem tři sta tisíc ročně v každé z obou fabrik. Podle propočtů mají vozit denní produkci 1300 nošovických aut tři vlaky a sedmdesát pět kamiónů. Kromě toho budou z východu na západ Spojených států korejských (SSK) jezdit smontované motory, opačným směrem zase převodovky. Pod dohledem Radegastovým, pro neznalé bůh ohně a slunce a také patron nošovického pivovaru, tu vznikne republika aut. A s ní nové pořádky. Rozcvičky, klanění nadřízeným, věrnost firmě až za hrob a práce jako náboženství. Bratři Slováci už o tom vědí své.

BO-RO-VIČ-KA

„Čo lobíš?“

„Čakám na kávu.“

„A ktolý doblá káva?“

„Mocambo.“

Tak vypadá ukázkový dialog u kávomatu v automobilce KIA, jeden z nesčetných, které dokládají snahu etablovat politický národ středoevropských Korejců. Kulturní a civilizační rozdíly ale přetrvávají. Poslovenští (později počeští) se dřív Korejci, nebo naopak? Tuhý národní kořínek zatím prokazují obě etnika příštích občanů SSK. Pravdou ale je, že v hospodách a na salaších v okolí Žiliny dnes najdete více Korejců zmožených žinčicí, ovčím sýrem a borovičkou („dají si dvě tři a nevědí o světě“) než Slováků v liduprázdné nóbl suši restauraci penziónu Anton v Tepličce nad Váhom.

Její majitel Anton Obšivan je zklamán, že Korejci nedrží dohody, které s ním podepsali, a dávají přednost nově otevřeným luxusnějším hotelům v Žilině. Nedávno poslal domů i korejského kuchaře: „Pět tisíc eur měsíčně, které žádal, jsem mu při deseti obědech denně prostě nemohl zaplatit.“ Ti borovičkou zmožení Korejci slouží jako důkaz, že Evropa v souboji s asijskými tygry nemusí nezbytně dostat na frak. Navíc jsou to vesměs milí workoholici, kteří rádi sportují a komunikují prostřednictvím webkamery s manželkou v Soulu nebo s dcerou na univerzitě v USA.

Kia family

Říkejme jí paní Hana. Frázi „čo lobíš?“, kterou se Korejci naučili jako první, slyšela tolikrát, až jí to na tváři nevyloudí nejmenší úsměv. Nelobit nic se totiž nesluší, práci je nutno aspoň předstírat.

Dělnice z automobilky KIA, která si nepřeje být jmenována, mi popisuje jeden z mnoha dialogů se svými korejskými nadřízenými.

Je neděle večer, sedíme spolu v penziónu v malém městečku asi třicet kilometrů od Žiliny. Děti jí pláčou do mobilu, že je nechala doma samotné. Mluví proto rychle, asi rychleji než Korejci, a to už je co říct. Ráno ji na šichtu odveze firemní autobus. Bere dvanáct tisíc hrubého ve slovenských. Ve srovnání se mzdami na sousední Moravě jsou to v přepočtu zhruba dvě třetiny, je to ale pořád víc, než by vydělala v okolí. Ptám se, jakých civilizačních rozdílů si stihla všimnout během půl roku, co pracuje jako skladní dodavatelské firmy Paktra. „Nastoupila jsem společně s dalšími čtyřiceti kolegy, z nichž mezitím dvacet pět dalo výpověď. Mnozí odešli kvůli nízkým výdělkům nebo nesnesli Korejce nad sebou a vysoké pracovní tempo, jež vyžadují. Ti s námi jinak příliš nekomunikují, jenom přes slovenské supervizory, přičemž každý tým má svého vedoucího. Nejvyšší manažeři jsou uzavření, nejsou na nich vidět nějaké emoce. Viceprezidentem pro Paktru je pan Li Si-hu. Kulatá tvářička, vždy stoprocentně nažehlený a vyholený milý starší pán. Říkáme mu dědeček, podle postavy z večerníčku.

Málokdy řekne něco jiného než ‚hm, hm‘. Odmítá si pamatovat naše jména, zapamatuje si pouze ta, která nezbytně potřebuje,“ povídá paní Hana.

Pak na mě spustí spršku newspeeku globalizované dělnické třídy 21. století. Paní Hana je totiž fiderka, což není název keksu, ale profese označující dodávání dílů ze skladu k lince. Má ještě kolegy anpekery (rozbalovače) a anloudery (ti přijímají zboží). Vzpomíná, že po nástupu, před tím, než se loni v prosinci spustila linka, nebylo do čeho píchnout. Seděli proto ve společenské místnosti a luštili křížovky, což korejští šéfové nesli s nelibostí. Všude vládne extrémní pořádek, sterilní čistota a disciplína. Acetonem se čistí i šmouhy od bot na podlaze, aby je pan Li Si-hu nebo ve firemní hierarchii o něco níže postavený pan Li Džun-hu neviděli. Zlobili by se.

Měsíčník tištěný na křídovém papíře Kia Family News, který dbá na utužování oddanosti firmě, ve svém loňském listopadovém vydání informoval, že první a zatím jediný evropský závod KIA už stihl dvakrát navštívit boss nejvyšší, předseda představenstva skupiny Hyundai-Kia pan Čung Mong-ku. V bílých rukavicích, podobných, jaké měla svého času v Bratislavě choť amerického prezidenta paní Laura Bushová, si podával ruce s dělníky. Dobrotivě vyhlížející dědoušek ale teď řeší jiné starosti.

Soud v Soulu jej totiž v lednu odsoudil ke třem letům vězení. Důvod? Zpronevěra podnikových financí. Ještě, že u nás nejsou politici ochotní nechat se uplácet. Korejci mají ale i jinačí, mnohem zdravější návyky. Třeba povinné ranní rozcvičky. Když přišli do Žiliny s touto představou, stali se terčem jízlivých novinářských poznámek. Představa českého nebo slovenského dělníka, jak si přivstane, aby deset minut před šichtou hopsal v montérkách s euforickými výkřiky kdesi u pásu, je hodně bizarní. I proto Korejci od rozcviček upustili – k nemalé lítosti paní Hany: „Každý nad tím zpočátku ohrnoval nos, někteří je i ostentativně odmítali, pro mě to ale byla zábava. Pouštěli striktně předepsanou nemožnou korejskou muziku, v níž jsem neuměla najít ani náznak rytmu, a to jsem kdysi dělala strečink. K tomu cvičitel, bývalý lampasák Li Džun-hu nebo někdy i dědeček. Co víc si přát jako pobavení po ránu?“

Účastníci zájezdu

Už samotný příchod do automobilky KIA stojí za to. Velký, umělý a úhledný svět s tuctem odněkud z Tater dovezených a přesazených dvacetimetrových borovic. Netrpěliví Korejci rádi přírodu. Hned a tady.

Kráčím s panem Dušanem Dvořákem, mluvčím KIA Motors Slovakia, směrem k hlavnímu náměstí. Ano, čtete dobře, náměstí. Má skutečně kostkovou kamennou dlažbu s oválným emblémem firmy uprostřed a pódiem, na kterém už stihla vystoupit i operní diva ze Soulu a slovenský operní pěvec Peter Dvorský. Korejci totiž operu a vážnou hudbu vůbec mají rádi. Náměstí je opravdu veliké a postát na něm chvíli je zážitek, protože v propojovacích tunelech mezi lisovnou, svařovnou a lakovnou se šest metrů nad zemí sunou částečně smontovaná autíčka Cee’d, což je označení nového modelu, který má jako první v Evropě sedmiletou záruku.

„Lidi tady slouží jen na obsluhu. Ať už robotů, nebo vozíků,“ pronese s hrdostí pan Dvořák, když procházíme svařovnou, kde desítky žlutých robotů připomínajících broučky s pomocí přísavek nabírají a svařují části karosérií. Digitální optický skener vyhodnotí plechy přesněji než libovolné lidské oko. Fascinující a děsivé zároveň.

Před dvěma lety tady byla ještě pole – jako dnes v Nošovicích. Žilina slouží jako předobraz jejich budoucnosti.

Prostředí je čisté, opravdu byste mohli poobědvat z podlahy, po níž se – bez lidského přičinění – přesouvají k pásu s karosériemi samohybné, automaticky naváděné nápravy. Auta se vynořují a pak zase ponořují někam do podzemí a nadzemí. Tři úrovně pásové výroby monitoruje šedesát kamer.

Mozkem továrny je operační centrum připomínající řídicí středisko vesmírných letů. V devět se tento krásný umělý svět na deset minut zastaví. Je pauza. Zaměstnanci přicházejí do odpočinkových zón s kávou a nápoji, mnozí si to namíří k počítačům s internetovým připojením.

Specialista z Koreje prochází od auta k autu a pečlivě kontroluje víčko palivové nádrže. V bílých rukavicích.

„Je to obludně veliké, ale všem se to líbilo. Samá zeleň a květiny. Akorát o výdělcích nám nikdo neřekl ani slovo,“ povídá mi den poté starosta Nošovic Miroslav Kačmarčík, který se jako účastník zájezdu organizovaného korejskou stranou nedávno podíval do automobilky u Žiliny. Ty zájezdy z jednoho konce Spojených států na druhý jsou populární, takže se zájemci musí zapisovat do pořadníku.

Peoung-Suk a Jana

V montážní hale se nachází oddělený prostor s budovatelskými hesly na nástěnce. Nejlepší kvalita začíná mnou!! Kvalita nás dělá hrdými!! Ano, i s těmi dvěma vykřičníky. „Korejci se snažili přivézt to nejlepší, někdy to však neladilo s naší kulturou. Proto třeba ustoupili od rozcviček. A úklony? My to vnímáme jako gesto ponížení, oni jako běžný pozdrav. Když vstoupíte v Koreji do obchodu nebo do restaurace, ukloní se vám. Naopak, mnohé naše způsoby jsou nepříjemné zase jim. Třeba ukazování prstem může být vnímáno jako ponižování,“ vysvětluje pan Dvořák. Těžko říci, do jaké míry dokáže asijský perfekcionismus nakazit svým nadšením unylou českou nebo slovenskou duši.

Vlajka korejská, vlajka slovenská, vlajka firemní, obrovský obraz květin, magnetický flipchart na porady a moto společnosti (pracovitost, úspornost, soudržnost) na stěně. Tak vypadá místnost vzdělávacího centra, v níž potkávám pana Park Peoung-suka, manažera vzdělávání a prvního Korejce, který se oženil se Slovenkou.

„Vzali jsme se loni. Seznámili jsme se během studií v Bratislavě, kde jsem studoval slovenštinu a historii. Bydlíme v Žilině, Jana pracuje v dodavatelské firmě pro automobilku. Už třikrát byla se mnou v Koreji, častěji však já jezdím za tchánem na východní Slovensko. Co na mě říkají? Prý je jedno, jaké jsem rasy, hlavně že se máme rádi,“ směje se Korejec protestantské víry, který se už nejenže cítí jako Slovák, slovensky už i mluví.

Zbývá ještě vysvětlit, jak se pan Park Peoung-suk dostal k nám na studia. Když byl maturantem, návštěva prezidenta Václava Havla v Jižní Koreji v něm zanechala tak hluboký dojem, že začal v Soulu studovat na katedře češtiny a slovenštiny. Následovala roční stáž na Karlově univerzitě a studium na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Po škole nastoupil v roce 2002 do Samsungu v Galantě, o tři roky později pak do Kie v Žilině.

S vášní četl korejské překlady Čapka, Klímy, Tatarky a taky díla „té, co napsala Babičku“. Zatím je na to ještě brzy, ale až budou mít novomanželé Peoung--suk a Jana děti, bude to zárodek nového národa Spojených států korejských. Stát lze smontovat, svařit a nalakovat, pouze lidi je nutné si vypiplat.

Srny nebo něco takového

Procházíte-li zimními Nošovicemi, nutně vás napadne, že obvyklý kýčovitý reklamní obrázek Santa Clause s coca-colou by zde mohla co nevidět vystřídat trochu strašidelná tvář šikmookého Radegasta s dvanáctkou. Pohled na Beskydy a vesnici úhledných domků kolem jakoby pravítkem narýsované hlavní silnice pravděpodobně nadchl pana Kim Eok-joa, budoucího ředitele zdejšího závodu Hyundai, ve chvíli, kdy nad ní letěl aeroplánem a ukázal prstíkem: „Tady!“

„Jedna věc jsou pohádky a druhá pragmatická rozhodnutí. Korejci si dobře uvědomili, že ze všech tří průmyslových zón, které byly v okolí Ostravy ve hře, jsou Nošovice nejblíž k Žilině,“ povídá náměstek moravskoslezského hejtmana Pavel Drobil. Neopomene se taky pochlubit, že kraj, který měl předloni čtrnáct prázdných průmyslových zón, dnes investory odmítá a rozhýbal se i trh s nemovitostmi. Trochu ještě prý stagnuje trh pracovních sil, ale reklamní kampaň zaměřená na podporu učňovského školství by podle pana Drobila rodičům měla sdělit, že ne každá ratolest může studovat na lékaře nebo právníka.

„Musíme jim říci, že úspěšný není jen bílý límeček a manažer s aktovkou. Trh si žádá i kvalifikované dělníky,“ vysvětluje pan vicehejtman, jenže z úst mladého dynamického pravicového manažera s bílým límečkem a aktovkou to zní trochu nepřesvědčivě.

Proč tedy hodlají Jihokorejci vrazit miliardu eur právě do továrny na úpatí Beskyd? Možnou odpověď nabízí i nedávná zpráva o častých stávkách v korejských závodech. Loni prostávkovali třicet dva dny, což je více než 115 tisíc vozů. Na výletě v Soulu byl i pan Drobil. Moc se mu prý líbilo, že tam neexistuje kult bydlení, protože „byt je pro Korejce místo, kam se jde přespat po čtrnácti hodinách práce“. Spíše příkladnou péči o přírodu než workoholismus na Korejcích oceňuje zase bývalá starostka Nošovic, kterou v Soulu okouzlilo, že v areálu automobilky „běhaly srny nebo něco takového“. Její postřeh potvrzuje i fakt, že Korejci už stihli u Nošovic vysadit alej s 1069 stromy a vstřícně ustoupili od záměru natřít továrnu kombinací prudce modrých firemních barev.

Na naléhání ekologů se spokojí s barvami, jež ladí s krajinou. Ti zase na oplátku ustoupili od požadavku zatravněných střech montážních hal.

Krásný svět korporací

Proč vlastně ekologická sdružení ustoupila a podepsala Deklaraci porozumění, i když se původně vůči vznikajícímu závodu stavěla zcela nesmiřitelně?

„Ve vesnici vznikla obrovská nepřátelství. Zvažovali jsme mnoho pro a proti. Kdybychom do toho šli naplno a napadli smlouvy podepsané často pod nátlakem, nejsou schopni stihnout termíny všech povolovacích řízení. Sepsali jsme otevřený dopis panu premiérovi, ale někteří místní nás prosili, ať to neděláme. Báli se, že by to zastavilo celou investici a kladlo by se to za vinu jim. Takže jsme od toho ustoupili a dopis o praktikách výkupu pozemků jsme poslali přímo do Hyundai,“ vysvětluje Pavel Franc, právník Ekologického právního servisu, nevládní organizace z Brna.

„A co na to oni?“ ptám se.

„Nereagovali nijak. Vymlouvali se, že měli informace z mnoha zdrojů.“ S panem Francem si pak povídáme o praktikách korporací ve třetím světě, kde obvykle naběhne vládní gerila, vystřílí hnízda občanského odporu a začne se těžit ropa nebo zlato. Ještě že nemáme tolik geril ani ropy. Organizace jako EPS, které když pochopily, že stavbě automobilky nezabrání, byť ji považují z mnoha důvodů za škodlivou (negativní dopady na kvalitu pluralitní demokracie, koncentrace moci, nestabilita ekonomiky, produkce s malou přidanou hodnotou apod.), alespoň nutí korporace a stát k odpovědnějšímu jednání. Hyundai to podle France dělá chytřeji než TPCA v Kolíně, kde byl vedoucí stavebního úřadu členem realizačního týmu automobilky stejně jako úřednice, která vydávala stanovisko EIA o dopadech na životní prostředí. Tak zjevný konfl ikt zájmů už pod Beskydami neuvidíte.

My vám v lecčems ustoupíme, vy na oplátku nebudete zlobit a přestanete nás kritizovat. Tak nějak si lze vyložit smysl Deklarace porozumění. Strany H-projektu (Hyundai, kraj, CzechInvest a ministerstvo průmyslu a obchodu) hned úvodem ujišťují, že „vyvinou veškeré úsilí, aby všechna rozhodnutí příslušných správních orgánů (…) byla v souladu s českým právním řádem“. Závazek respektovat zákony je opravdu pozoruhodný. Dále se zavazují okamžitě a trvale ukončit přípravu průmyslových zón Šilheřovice a Dolní Lutyně stejně jako preferovat regeneraci ploch brownfields, tedy obnovu nevyužívaných průmyslových areálů, před greenfields, tedy stavbami na zelené louce. Užitečnými detaily jsou i přírodní koridor pro velké savce, protihluková opatření a závazek maximalizovat využití železnice namísto silnic.

A co za to? Strany občanských sdružení se zavazují stáhnout žaloby, respektovat a neodvolat se proti rozhodnutím úřadů. A dále, nejenže vyvinou přiměřené úsilí, aby jejich členové nezaložili žádná nová sdružení s cílem obejít principy deklarace, ale navíc se i zavazují, že nenapadnou žádná správní řízení týkající se automobilky. Když kterákoliv strana nesplní závazky deklarace, musí uveřejnit na své náklady inzerát o tomto porušení ve světovém nebo domácím tisku.